Do korporátu jsem nastoupil na juniorní pozici. Byl jsem hladový, zvědavý a bavilo mě to. Měl jsem kolem sebe chytré lidi, velké klienty a projekty, které mě rychle učily.

Rostl jsem. Během pár let jsem vedl klientské týmy a pracoval na tendrech za desítky až stovky milionů. Byla to velká škola. V mnoha ohledech dobrá škola.

Jenže čím víc jsem rostl, tím víc jsem viděl i druhou stranu. Politikaření. Neustálý boj o pozornost. Tlak na výkon. Lidi, kteří odváděli skvělou práci, ale nedostávali za ni skutečné uznání.

Dlouho jsem si říkal, že to k tomu patří. Že takhle se prostě hraje hra. A že když budu dost dobrý, najdu v ní svoje místo.

Jenže časem jsem cítil, že mě tenhle způsob fungování začíná stát víc, než jsem si chtěl přiznat.

Přes den korporát. Večer vlastní projekt. V roce 2020 jsem založil LEEPU — aplikaci, kde si lidé mohli vyměňovat věci a dovednosti, které už nepotřebovali nebo mohli nabídnout dál.

Byl jsem u obrazovky od rána do noci. Čtyři až pět káv přes den. Večer další, abych zvládl pracovat na tom, co mi dávalo smysl.

Zvenku to možná vypadalo jako ambice. Zevnitř to začalo být vyčerpání.

Pamatuju si úzkost v břiše. Dny bez nálady. Pocit, že jsem vysátý, ale pořád musím fungovat. Nešlo o jeden dramatický kolaps. Byla to série malých signálů, které jsem dlouho přecházel.

A čím víc jsem tlačil, tím jasnější bylo, že takhle nechci žít.

Možná to znáš taky. Nevyhoříš najednou. Jen si zvykneš být pořád trochu mimo sebe.

Dlouho jsem věděl, že z korporátu chci odejít. Jen jsem se neuměl pustit jistoty, role a místa, které jsem si vybudoval.

Pak přišel moment, který mi to zjednodušil: pokud nežiju šťastný život, není to osud. Je to moje rozhodnutí.

Za tři dny jsem dal výpověď a rozhodl se skočit naplno do LEEPY. Neměl jsem dokonalý plán. Ale věděl jsem, že kdybych zůstal, ztratil bych něco důležitějšího než jistotu.

Ztratil bych sám sebe.

LEEPA je dnes součástí WERENEXT — mezinárodního dvoudenního festivalu módy a umění.

Amazonie mě přitahovala dlouhé roky. Miluju les a vždycky jsem chtěl vidět prales. Ale když jsem do něj opravdu vstoupil, nebyla to romantická představa. Byl to návrat domů.

Okamžitě jsem se vnitřně zavázal, že ji chci chránit. Aby moje děti, jejich děti i další generace po nich měly možnost zažít to, co jsem v tu chvíli cítil já.

Deset dní jsem byl sám uprostřed džungle. Ráno mlha. Studený vzduch. Vůně mokrého lesa. Zvuky pralesa. Ptáci, cikády, kolibříci. Nedaleko tekla řeka, ze které jsem pil vodu.

Žádný telefon. Žádný digitální šum. Žádné město. Žádné přepínání mezi obrazovkami.

Jen příroda. Slunce. A všudypřítomný život.

Tam jsem našel klid, odvahu a vztah k vlastnímu tělu. Pochopil jsem, že to, co do sebe dávám, proměňuje nejen fyzickou energii, ale i mentální prostor. Jak myslím. Jak cítím. Jak se na konci dne chovám.

Nemusíš odjet do džungle, abys znovu slyšel svoje tělo. Ale někdy potřebuješ na chvíli ztišit všechno ostatní.

Později, v Andách, jsem seděl na velkém kameni na krásném místě. Byl tam nebeský klid. A přišla jednoduchá vnitřní jistota: nepotřebuju nic víc hledat. Tohle je ono. Tohle je moje cesta.

V tu chvíli jsem věděl, že AINI musí vzniknout.

Ne jako další energy drink. Ne jako nástroj, který člověka vyždímá ještě o trochu víc. Ale jako nástroj pro lidi, kteří chtějí tvořit, pracovat a žít s jasnou myslí — bez toho, aby u toho ztratili sami sebe.

AINI stojí na jednoduchém principu: když něco chceš od světa, musíš mu nejdřív něco dát.

Proto každá plechovka chrání 1 m² Amazonie. Proto když chceš od svého těla a mysli pořádný výkon, nejdřív mu musíš dát něco, co ho vyživí. A proto nechci budovat firmu, která roste tím, že vyčerpává lidi nebo přírodu.

AINI není jen výsledek cesty. Je to pozvánka tvořit vlastní cestu bez toho, aby ses u toho ztratil.